Příběh lásky našemu srdci blízký
Když se milý na vojnu bral, své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: "Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase. Za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu." A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného, ptala se ho: "Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?" "Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?" "Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!" Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. "To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!" – "Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?" "Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy, vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!" Kostelíček v černém lese: "Pojď, má milá, oddáme se. Pan farář nám ruce sváže, žádný je už nerozváže."
Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral
